Dobrovolníkem na Filipínách

Terénní výzkum v rámci projektu Tarsius se letos neobejde bez pomoci dobrovolníků. Filipíny opouští zatím čtvrtá účastnice Bára. Jaké byly její zážitky se dočtete v následující reportáži.

„Když jsem dostala nabídku, pracovat jako dobrovolník na Projektu Tarsius na Filipínách, ani chvíli jsem neváhala. Měla jsem tou dobou našetřené nějaké peníze (původně k jinému účelu), tak nebylo co řešit….

Z původního měsíce byly nakonec dva a rozhodně jsem neměla dlouhou chvíli. Filipíny jsou zemí velice přátelskou a levnou a co bylo pro mě, studenta biologie, nejdůležitější – zdejší příroda je prostě úchvatná! Na každém kroku se člověk setkává s rostlinami a živočichy, které nenajde nikde jinde na světě a které když už zná, tak jedině ze zoo a botanických zahrad. Les překypuje životem. Ptáci a všemožný hmyz řvou, až uši zaléhají. Mezi stromy poletují motýli a vážky obřích rozměrů a pestrých barev. Ani teď po šesti týdnech jsem neotupěla vůči bohatosti místní fauny a flóry. A skoro každý den objevím něco, na co nepokrytě zírám.

A nártouni? Nejsem žádný velký fanda primátů, ale kdo by nemiloval tyhle okaté krysoocasé trpasličí lovce? Příležitostí, kdy jsme stanuli tváří v tvář, bych napočítala na prstech (možná i) obou rukou. Vždy, když se na mě ta malá mrška přijde podívat z hloubi džungle, jsem uhranutá. Tyhle okamžiky se mi nikdy neomrzí a vždy zůstanou jedněmi z těch nejsilnějších. Každopádně práce na projektu není pro každého. A jak jsem zjistila, ani pro mě ne. Úžasné zážitky jsou vykoupené dlouhým nočním pozorováním a únavným zpracováním dat. To je hlavní náplní práce dobrovolníka a každý s tím musí počítat.

Ani spolupráce s Filipínci není zrovna jednoduchá. Brzy po příjezdu jsem zjistila, že evropský zvyk něco si naplánovat, domluvit se a pak očekávat, že se tak stane, se zde nesetká s velkým pochopením. Filipínci příliš dopředu neplánují a s dochvilností si taky těžkou hlavu nedělají. Ale to asi už tak nějak patří k místnímu uvolněnému klimatu.

Nepracovala jsem non-stop, ale v půlce pobytu jsem si udělala týdenní dovču a několik jednodenních výletů. U dovolené je největší problém vybrat si ostrov. Každý z těch 7000 ostrovů totiž něco jedinečného nabízí. Já jsem nakonec zvolila potápění se žraloky velrybími, trekking na vulkánu Mayon (který naposledy chrlil lávu v prosinci 2009) a dosti dobrodružné jeskyňaření na jihu Luzonu. O ‚gentle giants‘, jak tady velrybím žralokům přezdívají, bych mohla vyprávět hodiny. Setkání tváří v tlamu s tímto neskutečným puntíkatým obrem mě zavalilo pocity daleko za dosud poznaným spektrem. První spatření vyvolávalo silné pocity štěstí (až k slzám), míšené s obrovským respektem. A pak přišly další ponory a další žraloci. Jednoho jsem ztratila ze zorného pole, a najednou proplouvalo 7 metrů živé paryby těsně pode mnou. Nemohla jsem se hýbat, jinak bych ho pokopala ploutvemi a tak jsem jenom ztuhla a křičela do šnorchlu. Ale i na Boholu, ostrově kde má projekt ‚základnu‘, se dají zažít věci. Úžasné šnorchlování a potápění u korálových útesů, bílé pláže. Ve vodě jsou k vidění všechny představitelné tvary a barvy ryb, jehlice, hvězdice, korály, sasanky, mořští hadi, medúzy nebo i želvy. Kolem pobřeží korzují několikasethlavá stáda delfínů. Dá se potápět se žraloky. Vnitrozemí nabízí úžasné parky s vodopády a jeskyněmi. Nemá chybu ani třeba birdwatching nebo noční safari. Já sama jsem viděla ptáčka, který podle plakátů nebyl viděn od roku 1990 a na kterého sem jezdí všichni birdwatcheři ze západu.

Bohužel je však i zde je mnoho míst, kde jsou zvířata držena v zajetí v otřesných podmínkách (k jejich ‚štěstí‘ tuto péči nepřežívají dlouho). A stále se najdou stovky turistů, kteří si je nadšeně a pochopitelně za úplatu jezdí fotit…

Na druhé straně se objevují ‚zelené‘ projekty (jakým je i tento), které mají na prvním místě ochranu a záchranu zvířat. A snad přispějí i tady k rozšíření šetrnější ekoturistiky.

Určitě je snem každého voluteera žít s pocitem, že i on k této pozitivní změně přispěl svou troškou ;-)“

Text: Barbora Hančíková